Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 27.4.
Jaroslav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
5978, 2971, 2218, 1596, 426, 103, 1?
Autor: MichalDvorak (Občasný) - publikováno 10.2.2013 (11:26:16)
Právě zapadlo slunce a noc pomalu padá na smutně vyhlížející ulice betonového města, které zejí prázdnotou. Všudypřítomná šeď jakoby jasně říkala všemu živému, co by se náhodou mohlo objevit v jejím objetí, že sem už dávno nepatří. Pouliční osvětlení tu chybí, všude vládne večerní přítmí, domy ani nemají okna, kterými by ven pronikalo alespoň chabá záře žárovek... v těch domech ostatně ani žádné nejsou. Světlo zde se soumrakem ztrácí veškerou moc, jeho boj o noc je navždy prohrán. Ve vše pohlcujícím tichu by se i tlukot srdce rozléhal jako údery bronzového zvonu a stokrát by se odrážel od prostých zdí těch paneláků bez oken. Ve vzduchu nevisí žádné dráty vysokého napětí, které kdysi poskytovaly lákavé útočiště opeřeným spoluobyvatelům lidských sídel. Všechny střechy jsou rovné a hladké, k nerozeznání od stěn domů. Je to typický vzhled typické ulice typického města dnešní doby. Kdyby na tomto Bohem opuštěném místě ještě někoho zajímal čas, psal by se 103. rok Utopie.

Všeobecný klid potemňující uličky narušil velmi pomalý pohyb, který byl naprosto nezvyklý a skoro jakoby zapomenut v minulosti starého světa; začaly se otevírat dveře jednoho z domů. Na téměř nekonečnou minutu se zdálo, že se ty dveře otevřeli sami, ale nakonec jakýsi malý, hubený mužík s krajní obezřetností vyšel ven. Na jeho rozčarované tváři bylo znát, že venku ještě nikdy nebyl, protože začal zmateně kroužit hlavou a hledal zdroj všeho toho jasu. Nechápal, jak může být venku pořád tolik světla, když už není vidět slunce.
Ve skutečnosti slunce nikdy neviděl, jen ho vnímal na Síti, protože bylo téměř všudypřítomné, nicméně byl to jen jeho chabý odraz naprosto neodpovídající skutečnosti. Nedávno (nebo možná už velmi dávno) se v hlavě tohoto odvážlivce zrodil nápad, že se na něj půjde podívat ven. Byla to myšlenka natolik šokující, že odolal i té automatizované rutině sdílet všechny své myšlenky na Síti. I když jen málokdo vnímal tyto záznamy činnosti cizích mozků. Nejenže by ho nikdo nepochopil, měl by dokonce velké štěstí, kdyby ho nevyloučili z Kolektivu pro ohrožování Utopie a nebyl zablokován. On sám si nedokázal vysvětlit, co ho vedlo k tomu, aby se takovým způsobem vydával všanc, přesto měl ale tak silné nutkání to učinit, že zkrátka nemohl vzdorovat.
První kroky vstříc tomu neznámému světu, který přitom odjakživa ležel jen několik metrů od něj, byly nesmělé a bojácné; muž jakoby čekal, že do něj za jeho opovážlivost každou chvíli udeří blesk nebo že se ze všech okolních domů vyřítí davy lidí, zaženou ho do nějakého temného kouta (kterých zde bylo víc než dostatek) a zlikvidují ho. Nic podobného se však nedělo, a tak s pomalu přibývající jistotou postupoval ulicí dál a dál směrem k nejbližšímu nároží. Co bude dělat, až tam dojde? O tom neměl ani ponětí. Šílený nápad, že půjde někoho navštívit tváří v tvář, téměř okamžitě zavrhl. Jeho rozum tentokrát jednoznačně zvítězil nad oním záhadným nutkáním, které ho vyhnalo ven z domu, a rozhodl, že o tomto jeho výletě se nikdy nikdo z Kolektivu nesmí dozvědět. Když učinil první krok ze dveří svého domu, až příliš dobře si uvědomoval, že se právě dopustil podobného zločinu, jakým bývala za starých dob vražda. A že jeho odsouzení by bylo jistojisté a trest okamžitý.
Teď však jeho mozek plně zaplňovaly jen pocity z těch mnoha a mnoha vjemů, které za tu krátkou dobu přijal. Tak muž došel na konec ulice, která ústila do malého náměstíčka. Jeho oči si už zvykli na ten nebývalý jas a naskytl se jim pohled na něco, co kdysi dávno mohlo být okrasným trávníkem, který však byl dnes již skrz naskrz prorostlý plevelem nejrůznějšího druhu a nad ním se jako královská stráž pyšně tyčilo několik divokých keřů. Uprostřed toho všeho se skrývala prázdná, polorozpadlá kamenná kašna, která byla z větší části pokrytá mechem a lišejníky. Byl to výmluvný doklad toho, že už přes sto let se nikdo nestaral o vzhled města.
Tato nesourodá změť rostlin spolu se zapomenutým lidským výtvorem však tomu člověku připadala jako kousek rajské zahrady, který spadl z nebe na zem. Zejména jeden prostý prvek ho na té scenérii naprosto ohromoval; barva. Ta jasná, sytá, živá zelená barva byla pro něj něco úžasného. Zvyklý jen na nic neříkající mlhavé barvy, které vnímal na Síti, nedokázal uvěřit, že má teď zeleň v tolika rozličných odstínech na dosah ruky.
Jeho nohy ho táhly vpřed za tou nádherou; a on se nebránil. Směle vkročil do vysoké trávy a začal celým tělem a myslí vnímat, jak mu stébla šustí o nohy. Ten tichoučký zvuk měl na něj přímo hypnotizující účinky, a tak došel do středu trávníku, lehl si na zem a opřel se hlavou o zídku kašny. Zahleděl se do stále potemnělejší oblohy a všiml si, že nízko nad východním obzorem už vyšli první hvězdy. Jak se asi jmenují? Kdyby se mohl připojit k Síti, mohl by se to pokusit zjistit a jelikož teď věděl, na co se ptát, trvalo by to jen několik vteřin. I když si to totiž muž až do této chvíle neuvědomoval (a ani teď ještě zcela nechápal význam toho poznatku), právě tohle byl hlavní nedostatek Sítě; otázky. Nebylo se jak, proč a na co ptát, protože nikdy nebyla potřeba nějaké odpovědi.
Teď však na Síť nemohl a i kdyby ano, nešel by na ni. A zvolna se v něm začalo utvářet zatím jen váhavé rozhodnutí, že už se tam ani nikdy nevrátí, přestože neměl ponětí, co bude dělat a kam půjde. Ještě dlouho pozoroval pomalu vycházející hvězdy, kterými byla nakonec bezmračná noční obloha nad neosvětleným městem přímo posetá, dokonce i měsíc byl tu noc zrovna v novu a nezakrýval hvězdy svou září. Jeho mozek jen zvolna zpracovával zážitky toho dne, který byl pro jeho život naprosto zlomový. Dlouho ještě pozoroval ten úžasný obraz rozsypaných stříbrných úlomků na inkoustově černém nebi, z kterého se mu chtělo téměř brečet, a nedokázal pochopit, proč si jen pohled na něj lidé dobrovolně odepřeli. Upíral svůj zrak k hvězdné obloze tak dlouho, až se mu ty nejjasnější hvězdy začaly skládat do skupinek, které jakoby tvořily různé obrazce a tvary. Dlouho do noci se kochal pohledem na hvězdné nebe a ptal se a přemýšlel o všech možných věcech, až nakonec vyčerpáním upadl do blaženého spánku.


Poznámky k tomuto příspěvku
lada34 (Stálý) - 10.2.2013 >
Body: 5
<reagovat 
Myslibor (Občasný) - 7.3.2013 > Přesně takové povídky a filmy tohoto typu jsou varováním a proroctvím o budoucnosti, pokud se lidstvo nechá zlákat virtualním světěm. Zatím tam směřujeme. Naši Otrokáři nás pomalu generaci za generaci víc a víc přikovávají k IT technologii a virtualnímu světu, kterému Otrokáři určují svá pravidla. Mylí čtenáři, vás neděsí ta představa, že my sami po několika desítchách let nebo několika reinkarnačních životech, se jednou narodíte do kybernetické doby, kdy veškeré vzpomínky a záznamy o nynější době a té předešlé budou vymazané, nedostupné? Toho se už jednou stalo a není to tak dávno, pouze 15století uběhlo od okamžiku kdy dějiny a duchovní moudrost slovanů v evropě a na sibiři byly vymazány.
Body: 5
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + čtyři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter